180 x 360 x 140 cm
žula, železo, sklo
2012 – 2017
Radotín, Olbramovice
Od nepaměti lidé vztyčovali kameny. Vypadá to tak, že tato touha překonat tíži, již jsme vázaní k zemi, je člověku dána. Je těžko pochopitelné, proč naši předci vynakládali tak veliké úsilí na stavby, které měly, jak se nám zdá, jen malý, anebo vůbec žádný praktický význam. Je to nejspíš jinak. Právě tyto „zbytečné“ práce dodávaly společenství étos, vřazovaly člověka do světa, dávaly jeho úsilí a jeho cestě smysl. Tyto kameny a stavby upevňovaly a rozvíjely duchovní rozměr lidské existence. Zřejmě z tohoto popudu vznikaly megalitické menhiry, věže chrámů a minarety mešit. Menhir i věž je prst, který ukazuje k nebi, je to člověk stojící na zemi a hlavou se dotýkající nebe. My se ale nechceme jen dotýkat, toužíme si nebe přitáhnout, nebo ho vyzdvihnout, vytvořit. Vzepřít se tíži, vyzvednout hmotu, a tímto vyzvednutím vytvořit prostor, jakousi bránu k spoluúčasti na stvoření. Přes vztyčené kameny položený další kámen vytváří podobenství univerza, obraz kosmu, krásný šperk – co je nahoře, je i dole. Lidé postavili dolmeny, postavili Stonehenge, zaklenuli chrámy. I já jsem ve své sochařské tvorbě vztyčil řadu menhirů a ukázal k nebi, vytvořil brány, vyzdvihl kameny, zaklenul prostor. Vyzvednutí velké hmoty a vytvoření stabilního, ale zároveň křehkého prostoru, prostoru, který je transparentní a otevřený, je to vyvzdorovaný prostor, prostor mezi zemí a nebem, hmotou a kosmem, prostor člověka, můj prostor.
